Francesco Feo

Francesco Feo
Francesco Feo
	Francesco Feo
Narození	? 1691; Neapol, Itálie
Úmrtí	28. ledna 1761; Neapol, Itálie
Alma mater	Conservatorio della Pietà dei Turchini
Povolání	hudební skladatel a učitel zpěvu
Funkce	kapelník (Santissima Annunziata Maggiore, Naples; od 1726)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Francesco Feo (? 1691 – 28. ledna 1761) byl italský operní skladatel, představitel Neapolské operní školy. Narodil se a zemřel v Neapoli, kde byla také většina jeho děl uvedena.

Život

Feo studoval na konzervatoři Conservatorio di Santa Maria della Pietà v Neapoli v letech 1704 až 1712. Mezi jeho spolužáky byli např. Leonardo Leo, Niccolò Jommelli a Giuseppe de Majo (který se později oženil s jeho neteří. Jeho prvním učitelem byl Andrea Basso a po roce 1705 i Nicola Fago.

V roce 1713 uvedl svou první operu L’amor tirannico, ossia Zenobia (Krutá láska aneb Zenobia) a hned pro karneval v následujícím roce oratorium Il martirio di Santa Caterina (Utrpení svaté Kateřiny v Egyptě). Velmi úspěšné byly jeho církevní skladby pro místní chrámy, jako např. Missa defunctorum (Mše za zemřelé) z roku 1718. Proslul rovněž recitativy, áriemi a komickými scénami komponovanými pro představení oper jiných autorů uváděných v Neapoli.

V roce 1719 složil operu La forza della virtù (Síle ctnosti) a vzápětí Teuzzone ve stylu opera seria. Skutečné slávy se dočkal v roce 1723 operou Siface, re di Numidia (Syphax – Numidský král) psanou pro divadlo Teatro San Bartolomeo. Libreto bylo prvním pokusem o hudební drama tehdy pětadvacetiletého Pietra Metastasia, který právě začínal svou životní dráhu v Neapoli.

Na základě svých úspěchů byl v témže roce jmenován jako "primo maestro" konservatoře Conservatorio di Sant'Onofrio a Capuana, kde ve funkci vystřídal Nicola (Francesca) Grillo. V té době zde vyučoval např. Ignazio Prota a mezi jeho žáky byly významní skladatelé jako Nicola Sabatino, Niccolò Jommelli a Gennaro Manna.

V roce 1739 přešel na Conservatorio dei Poveri di Gesù Cristo, kde nahradil Francesca Duranta, který odešel na odpočinek. Zde u něj studoval např. Giacomo Insanguine, známý pod přízviskem „Monopoli“.

Většinu svých oratorií, kantát a další duchovní hudby zkomponoval Feo v letech 1723 až 1743. Jeho nejznámějším oratoriem se stalo San Francesco Salesio, Apostolo del Chablais z roku 1734, které bylo mnohokrát provedeno v celé Itálii. Pro Řím a Turín zkomponoval šest oper a několik intermezz. Pro Madrid byla určeny serenády Oreste a Polinice (1738).

Na objednávku řádu křižovníků v Praze složil v roce 1739 pro Prahu oratorium La distruzione dell’esercito dei Cananei con la morte di Sisara (Zničení vojsk Kanánců a smrt Sisary). Jeho poslední opera Arsace, byla uvedena v roce 1740 v Turíně při znovuotevření divadla Teatro Regio a poslední oratorium (Ruth) v Římě roku 1743.

V tomto roce bylo Conservatorio dei Poveri di Gesù Cristo zrušeno a přeměněno na kněžský seminář. Feo odešel na odpočinek, ale dál pokračoval v komponování pro neapolské kostely, zejména pro chrám Santissima Annunziata, kde byl již od roku 1726 ředitelem kůru (maestro di cappella). Zemřel 28. ledna 1761. Poslední skladbou byla árie pro tenor a smyčcové nástroje Quoniam tu solus sanctus.

Dílo

Opery

L'amor tirannico, ossia Zenobia, libreto D. Lalli (18. 1. 1713 Neapol)
Duello d'amore e di vendetta (19. 11. 1715 Neapol)
Lucio Papirio (11. 12. 1717 Neapol)
La forza della virtù, libreto F. A. Tullio (22. 1. 1719 Neapol)
Teuzzone, libreto A. Zeno (20. 1. 1720 Neapol)
Siface, re di Numidia, libreto P. Metastasio (4. 11. 1720 Neapol)
Ipermestra (1728 Řím)
Arianna, libreto Pariati (1728 Turín)
Tamese, libreto Lalli (1729 Neapol)
Andromaca, libreto Zeno (5. 2. 1730 Řím)
L'Issipile libreto P. Metastasio (1733 Turín)
Il castello d’abbiate (1734, spolu s L. Leo)
Arsace, libreto P.Metastasio (26. 12. 1740 Turín)

Intermezza

Morano e Rosina (13. 5. 1723 Neapol)
Coriando lo speciale (1726 Řím)
Don Chisciotte della Mancia (1726 Řím)
Il vedovo (1729 Neapol)

Serenády

Oreste (20. 1. 1738 Madrid)
Polinice (19. 6. 1738 Madrid)

Oratoria

Il martirio di s. Caterina (Neapol, 1714);
S. Giovanni (Neapol, 1715);
4 oratori per i defunti (Neapol, 1723, 1725, 1728, 1731);
Il genere umano in catena liberato da nostra signora (Neapol, 1731);
S. Francesco di sales (Neapol, 1734);
Gesù adorato dai tre magi, in collaborazione con d. Sarro (Janov, 1737);
La distruzione dell’esercito dei cananei con la morte di Sisara (Praha, 1739);
Tobias (Neapol, 1741);
La ruth (Řím, 1743).

Další chrámová hudba

9 dialoghi con strumenti o continuo;
9 arie per voce e continuo;
27 mottetti;
3 passioni (1 secondo Giovanni e 2 secondo Matteo);
18 messe di cui 2 pastorali;
1 Requiem;
8 Credo;
1 Sanctus,
1 Agnus;
2 Quoniam;
1 Qui sedes;
1 Et incarnatus est Crucifixus;
2 Dies irae e altre 4 parti di messa;
7 Beatus vir;
8 Confitebor;
11 Dixit;
8 Laudate pueri;
3 Laetatus sum;
7 Magnificat;
7 Nisi Dominus;
2 Miserere;
6 Gloria Patri e altre parti di salmi;
6 notturni per la vigilia di Natale;
7 per il giovedì santo,
5 per il venerdì santo,
3 per il sabato santo,
5 per i defunti,
3 antifone,
13 inni;
1 Improperium;
litanie, responsori e sequenze;

Kromě toho zkomponoval 31 kantát: Cantate profane e solfeggi per soprano

Literatura

The Oxford Dictionary of Opera, by John Warrack and Ewan West (1992), 782 pages, ISBN 0-19-869164-5

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Francesco Feo na Wikimedia Commons
http://www.haendel.it/compositori/feo.htm Archivováno 30. 9. 2007 na Wayback Machine.
http://www.hoasm.org/VIIIF/Feo.html
https://web.archive.org/web/20170521164214/http://opera.stanford.edu/composers/F.html